Dopis sobě psaný v noci, když není ke komu mluvit
Člověk si myslel, že v určitém věku bude mít věci srovnaný. Přitom máme ve dvaceti jen iluze, po dvacítce smutek a pocit, že nám ujíždí vlak. A reálně není co udělat, aby se dal doběhnout. Pokud cesta existuje, pak je schovaná v oparu mentolových Rothmansek, který smrdí a ničí tělo – ale proč ho zachovávat, do rakve stejně přijde zdrancovaný. Smáli jsme se lidem, kteří utíkali a neviděli cesty. A přitom – od jisté doby se ztrácí po lesních cestičkách každá jasná. Rozpíjí se. Mizí se přivřením očí. S mrknutím sedíme ve svých koutcích a čekáme pochopení, lásku a porozumění. A dostává se nám stejných ran, jaké jsme působili. Zpět. Divíme se, že to bolí. A přitom dostáváme pocit, že jsou oprávněné. Že kolik ran zasadíš, měl bys sklidit dvojnásobek. V nejasných textech, které píšeme, se ztrácí zbytky racia. Rozpouští se jako cukr, který do kávy nepatří, protože hořkost prosycuje rána jasným poselstvím. Všechno, co píšu, je spontánní a nečtu to po sobě zpět. Jen píšu náhodnou změť s...